Přání nejsou ani malá ani velká

Víte o tom, že přání se nerozdělují na malá a velká. Každé se může stát realitou, pokud to sami sobě dovolíme a mysl ho ihned nezavrhne. Můžete si přát cokoliv, co chcete. Pokud víte jak s tímto nástrojem pracovat, začnou chodit příležitosti jako na stříbrném podnose a vy pouze říkáte: „Ano, děkuji“.
Takhle to mám dnes já. Žiju život, ve kterém si já určuji, co chci, plní se mi přání. Splněných přání už mám už skoro celý deník. Od malých nepatrných až po větší životní.

Splnil se mi sen, že budeme cestovat v dodávce s celou rodinou. Dům jsme nikde neinzerovali, zájemci v pravý čas přišli za námi, že o něj mají zájem. Obytná dodávka byla krásná, levná a prodávala se vedlejším městě. Nikdy jsme ji nemuseli opravovat. Jezdili jsme s ní po kamenných horský cestách, přejela několik evropských pohoří. Vždycky jsme se na ni mohli spolehnout. Každý den jsem usínala a byla jsem nadšená a velmi vděčná, že vše funguje, tak jak jsem si vysnila. I malé příležitosti chodily sami. Mým přáním také bylo, abychom měli kamarády po celé Evropě. Stávalo se běžně, že nás zvali k sobě domů. My pouze říkali: „Ano, děkujeme.“

Mým prvním přáním, kdy jsem pocítila, že vše funguje bez mého zásahu, bylo zažít předporodní rituál. V té době jsem bohužel neměla moc peněz a hlavně jsem bydlela daleko od kamarádek, které by se mohly přidat. Po nějakém čase, jsme jeli na jeden víkendový festival Země a Život ve vedlejší vesnici. Konal se v restauraci se saunou. Byla jsem těhotná a přišla ke mně organizátorka, jestli bych nechtěla přijít zítra, že bych byla symbolem Země a rády by mi udělaly rituál na oslavu života jako předporodní. Stála jsem před ní v úžasu. Souhlasila jsem. A tak se stalo, že jsem prožila krásný předporodní rituál s ženami, které se tomu věnují a zdarma.

Neptám se JAK. Ale cesta se mi vždycky ukáže. Pouze souhlasím a dovolím příležitosti.
Takový nástroj pro život má každý člověk, jen nám nikdo neřekl, jak se ho naučit a používat vědomě. Bohužel největší překážkou žít život, jaký chceme, jsme my sami.

Máte někdy pocit, že život, který žijete, není váš? Nebo, že nad svým chováním a reakcemi nemáte kontrolu? Ztrácíte se v sobě a ve svých myšlenkách? Je to někdy příliš velké a obklopuje vás to, a vy nevíte, co s tím? Taky jsem se tak cítila. Velké pocity viny, že jsem si přestala vážit své mámy a děsila co jsem to za člověka. Vyjela jsem na děti tak nepřiměřeně a hned vzápětí jsem toho litovala, jako bych to nebyla já. Vybuchla jsem na manžela, když mi chtěl pomoct, ale já v tom viděla úplný opak.
Tohle jsou situace, které jsem zažívala celkem často a dlouho. Myslím, že v tom nejsem sama.

Pozorovala jsem své emoce. Jakou mají sílu: ničivou i tvořivou. Zjistila jsem, že negativní energii z emoce lze ihned změnit na prospěšnou, která nám pomůže udělat první krok na nové cestě, kde se budeme cítit lépe. Jak s emocí fungovat ve vypjatých situacích. Jsou vlastně jen moje, nebo na mě někdo plivnul vztek a já ho posílám dál, protože se s ním neumím vypořádat sama. Beru ho automaticky jako nepřítele, nebo mi tělo posílá energii a možnost změnit směr.

A důležitá otázka, můžu já sama moje tělo přenastavit? Můžu se změnit? Hluboko?

Proč nás nikdo nenaučil, jak tyto tělesné projevy vnímat, pracovat s nimi, měnit je na prospěšnou energii a fungující nástroj, se kterým můžeme cokoliv, co si dovolíme přát.

Vím, že každý z nás je bytostí, která má tady tvořit. Tvořit svoje tělo, svůj život, svůj svět. Protože, pokud necháme odejít věci, které nám škodí a opravdu si to dovolíme, objeví se obrovské množství uvolněné energie, čistý vzduch i hlava a startovací čára do našeho nového života a světa. Neříkám, že je vše navždy zalité sluncem a nesundávám růžové brýle. Naopak, když se objeví nepříjemná situace, vím jak moje tělo reaguje, co přesně mám udělat a jsem to já, kdo rozhoduje.

S velkou láskou a pokorou jen já mohu určovat tělu, co má dělat. Protože díky němu, mohu opravdu fyzicky měnit svět, ve kterém žiji. A to za to stojí.
S láskou. K sobě. Ke všemu.