“Mami, hlava pořád něco říká.”

V naší rodině se objevil strach. Stalo se to na parkovišti před kavárnou. Děti spali v dodávce, my seděli na zahrádce a pili limonádu. Byl večer a chtěli jsme chvíli pro sebe. Bez dětí. Konečně v klidu jsme si sedli a povídali si.

Netušili jsme, co nás čeká. Z ničeho nic jsme v autě slyšeli pláč. Aleš běžel k autu a otevřel dveře. Julinka na posteli plakala a byla vystrašená. Když usínala, byli v autě všichni. Najednou se probudila a vedle spal jen brácha. Rodiče jsou pryč.

Cenu za rodiče asi nedostaneme.

Když viděla ve dveřích tatínka, uklidnila se a chtěla, aby už zůstal. Viděla jsem, co se stalo. Všechno trvalo asi minutu. Zdála se to být běžná situace, kdy dítě pláče, aby zavolalo rodiče. Když rodič přijde, vše se vrátí do normálu.

Nevrátilo. Nabralo to větší rozměry. Juli se bála. Bydleli jsme v dodávce, takže nebyl problém, abychom vyhověli jejím požadavkům zůstat s ní. Byli jsme stále spolu a všechno bylo v pořádku. Žádný pláč ani náznak strachu.

Vše se začalo znovu objevovat, když jsme se přestěhovali do bytu a děti začali chodit do školky. Nechtěla tam spinkat. Bála se, že paní učitelka ji tam nechá samotnou. Zavětřili jsme, že problém nepřešel a je nutné zjistit, co se doopravdy děje.

Já vím vyvstává tolik otázek:

Proč jsme děti nechávali sami v dodávce?
Udělali jsme chybu, aniž bychom si ji v té chvíli uvědomovali. Zpětně jsem ráda, naučili jsme se jak pracovat se strachem a s myšlenkami. Pro mě je taková práce fascinující a dává mi jistotu, že když se chce, tak jde hodně spravit. A hlavně, že chyba není chyba. Díky tomu jsme se dostali blíž k sobě.

Proč jsme ihned o strachu hned nemluvili?
Mluvili jsme hodně, ale jen povrchně. Tato situace se už neopakovala, takže nebyl důvod se k pláči vracet.

Paní učitelka se nás zeptala, zda se nestalo něco nestandardního. Vzpomněli jsme si na tuto událost a pověděli jsme ji všechno.

Upřímně, neměla žádné řešení. Hned nám došlo, co se děje a začali jsme jednat.

Při večerním klidu, jsem se Juli zeptala, co se ve školce děje.

“Plakala jsem, když paní učitelka odešla. Myslela jsem, že už nepřijde. Že tam bude dlouho.” Ok. Nastalo vysvětlování, že je paní učitelka vždycky s dětmi a dobrali jsme se ke čtyřem místům, kam může v průběhu dne odcházet. Toaleta, vařit si čaj, kuchyňka a po schodech do prvního patra vytisknout si pracovní listy.

Zásadní vymezení, ujištění a trochu uklidnění.

Důležitější bylo navrácení pocitu bezpečí a jistoty. “Julinko, my Tě máme rádi, v autě jsme Tě nechali samotnou, že jo?”

“Ano.”

“Udělali jsme chybu. Moc se omlouváme, nevěděli jsme, že se budeš tak bát. Byli jsme stejně daleko, jako když sis hrála na zahradě na písku a my vařili večeři doma. Promiň. Máme Tě rádi a vždycky, když někam odejdeme, tak se zase vrátíme. Ano? A paní učitelka taky. Doma i ve školce jsi v bezpečí. Rozumíš nám?”

“Ano.”

“Dobře, můžeme to zkusit teď? Potřebujeme s tatínkem dojít pro nákup do auta. Počkáte tady s Felixem na nás v bytě?” Natahování a pláč. Ne. Ok. Tak ještě víc do hloubky. Obejmout a vytvořit bezpečný intimní prostor.

“Juli. Ty máš strach?

“Ano.”

“A jak vypadá. Je veliký?” S trochou natahování se rozpovídala.

“Ano je veliký a černý.”

“Juli, ty umíš mluvit potichu s bříškem a s tělem. Je to tak?”

“Ano.”

“Ten strach se teď tady objevil, a ty ho neznáš. Ale všichni ho mají. Máš ho i ty. A tím jak rosteš, tak to tělo Ti ukazuje, co všechno má a umí. Jsem tu s Tebou.

Tělo má několik emocí. To znáš viď?”

“Jo znám, strach, smutek, naštvání, radost.”

“Tohle všechno jsi ty.

A teď poprvé ses potkala se svým strachem. Seznámíte se? Jak ses seznámila s radostí? Víš jak vypadá radost?”

“Je taková červená a duhová a pak se směju a je to sranda.”

“Fajn a zkusíš to se strachem?” Zavřela oči, dýchala zhluboka, aby se uklidnila. My na ní koukali a čekali, s čím přijde. Otevřela oči a spustila.

“Je všude kolem mě.”

“Fajn, jsem tu s tebou.” Začínala zase natahovat. Hned jsem ji navedla na vnitřní klid, k sobě do srdce.

“Julinko, dýchej v klidu. Cítíš srdíčko, srdíčkové světlo?” (Tento pojem začala používat sama, jako stav klidu, radosti, světla a pocit síly).

“Už cítím srdíčkové světlo.” A pousmála se.

“Tak a cítíš jeho sílu? To je TVOJE síla. Ty jsi silná. Ten strach je taky tvůj. Všechno jsi to ty.

Ty si sama nechceš ubližovat, ne?”

“Ne nechci.”

“Tak, co kdybys mu ukázala, že jste tady SPOLU. Třeba se taky bojí, jako ty. Bojí se, že tě nezná. A ty se bojíš jeho, protože ho taky neznáš. Zkusíš se na něj usmát?”

Zavřela oči. Opravdu se usmála. Najednou vyjekla radostí, plná síly.

“Zvládla jsem to mami, já jsem se na ten strach usmála a přestala jsem se bát. Zůstal tam, ale já se ho už tolik nebojím. Je trochu menší. Tak jo, můžete jít do auta. Já tady na Vás počkám. Vím, že přijdete.”

Plná radosti, že zvládla poznat svůj strach. Že ví, jak na to. Došli jsme si do auta, přišli zpátky. U dveří se nám dostalo milé přivítání v podobě, to už jste tady? I ty jedna, tak já se tu snažím, ať jsi v pohodě a ty jsi až moc, říkala jsem si v duchu. Byla jsem nadšená.

Vše vypadalo na dobré cestě. Pouze několik dnů. Začala se znovu bát a někdy i více než předtím. Ok, zjistíme, co se děje teď.

Stalo se to jednou, když jsem chtěla odejít na zahradu pro suché prádlo.

“Děti, jdu pro prádlo.”

“Jo jo, v pohodě.”

Když jsem byla na odchodu, přišla Juli mě zkontrolovat. Já se jí zeptala, proč přišla. Odpověděla: “Jen tak. Podívat se na svůj batůžek”

“Julinko, řekni mi pravdu.”

“Opravdu maminko, přišla jsem se podívat na tenhle obrázek na batůžku.”

“Juli?” Koukla jsem na ni s úsměvem, že obě víme, že to není pravda.

“No tak joo, bojím se, že tam budeš dlouho. A že se už nevrátíš.” Jeej. Nechala jsem prádlo na potom a sedla jsem si k ní, objala jsem jí.

“Tak co? Co se děje? Zase ten strach?”

“Jo. Zase.” Znovu pláč. Tak se vyplakej, to nevadí. Když pláč neustával. Navrhla jsem začít dýchat a uklidnit se. Dýchala, uklidnila se a šly jsme ke strachu znovu.

“Juli, už ho trochu znáš, tak se zeptej, co se děje.”

“Dobře.”

Chvíle ticha a napětí a pak řekla: “Když jsem já holka, tak můj strach je taky holka. Jmenuje se Strašulína a prý dělala jen žertíky.”

“Žertíky? Co to je?”

“Nechtěla mě strašit moc, jen trochu.”

“Máš ji ráda?”

“Jo, není zlá. Jen se ukázala.“

“Ale hlava mě začala zase říkat, že už se bojím, a všechno zvětšovala hlava. Pořád mi něco říká. Mluví nahlas. Slyším víc hlavu než srdíčko. Hlava říká, že už se nevrátíš, že budu sama, že tam budeš dlouho. A pořád mluví.”

“Takže ne strach, ale hlava?”

“Jo, hlava to všechno zvětšila.“

Jééj. “Víš, jak to uděláme? Hlava pořád něco vymýšlí. Proto je to hlava. Ale ty to tady vedeš, ne hlava, ani strach.

Ty jsi ta důležitá. Rozumíš? To srdíčko – Julinka.

Hlava vymýšlí a mluví, strach straší, smutek pláče, radost se směje, ale Julinka je ta hlavní. Tak ji zkus neposlouchat a dýchej. Potom, když se uklidníš uslyšíš srdíčko. Co ti říká?”

“Že přijdeš, že mě máš ráda. Že vždycky přijdeš.”

“Super. Táák, teď jsi tady, co bys chtěla teď dělat Juli. Vymysli si nějakou hru.”

“Já nevím.”

“Dobře, můžu ti pomoct? Co třeba puzzle?”

“Já nevím, co když přijdeš za dlouho a já…“

“Julinko? Zase ta hlava mluví?”

“Jo, hlava.”

“Tak jo, znovu dýchej, chceš se trochu napít? Na uklidnění?”

“Jo.”

“Tak, hlavu neposlouchej, ať si říká, co chce. Poslouchej, co říká srdíčko?”

Po chvíli s usměvem: “Že příjdeš, že se nemusím bát.” Skvělé.

Puzzle byly skoro složené, ani náznak neklidu nebo zvýšeného zájmu, když jsem přišla. Nic nepotlačovala. Byla jsem nadšená, jak to zvládla. Víc byla nadšená ona. Cítila sílu, znovu objevenou důvěru a bezpečí.

Dalším krokem možná bude téma bezpečí nebo jak hodně si věříme.

Ještě není všem dnům konec, učíme se všichni se svým tělem zacházet. Jsou to ale první krůčky, které jí pomáhají se hluboce seznámit se svým tělem a jeho projevy.

Děkuju za to.