Co to je “k sobě”?

“Pořád mluvíš o tom k sobě. k sobě., ale co to vlastně znamená? Já to nechápu. Vysvětli mi to.”

“Ok, tak já to zkusím. Zažil si někdy stav, kdy jsi prostě jen byl. Byl spokojený, šťastný nebo absolutně klidný. Nic jiného v těle nebylo. Ani v hlavě. Prázdno. Ale tak nějak příjemně prázdno. Třeba při pozorování západu slunce, při chůzi po pláži nebo ses někdy zadíval na hrající si děti a bylo ti dobře. Bez podmínek. Prostě jen tak bylo. Pár vteřin štěstí.”

“To jako když vyjedu na kole na vrchol a tam jsem šťastný.”

“Jo. Stejný pocit, jen by to nemělo být podmíněné něčím zvenku. Myslím tím, že musíš vyjet na kopec, když to nevyjedeš, není tenhle pocit. Tenhle stav cítíš většinou jen tak. Třeba chvilinku před usnutím.”

“To mám spoustu myšlenek, než usnu. To nebude správný příklad, ne?”

“Ok. Tomu rozumím. Ale když máš už zavřené oči. A pár posledních nádechů a výdechů, nic a spánek. Těch pár vteřin před usnutím.”

“No, tak to zřejmě ano. To je fakt. Hlava přestane mluvit. Je ticho a já se jen nechám vtáhnout do spaní.”

“Tak to je ono. To je ten stav. Ničeho, ale přesto cítíš bezpečí, že můžeš usnout.”

“Neruší tě hlava a její komentář a myšlenky, neruší tě emoce, pocity – jsi jen sám sebou. Absolutně sám.”

“Tohle je stav, do kterého je možné se vracet. Když už jsi jednou tenhle pocit vědomě zažil a zapamatoval.

Někde v klidu doma na křesle se do toho stavu můžeš vrátit.

Když si vezmeš, že se dostaneš jednoduše do naštvání, při vzpomínce na nějakou situaci, kdys byl fakt naštvaný – tak to musí přeci fungovat i s příjemnými situacemi a stavy.”

“Proč bych se měl vracet, k čemu mi to je. Já jsem v pohodě.”

“Rozumím, co třeba ta hlava?”

“Jaká hlava?”

“Bolí tě, ne? Jsi ve stresu? Něco v práci? Nebo něco jiného?”

“Bolí, ale vezmu si prášek a za 20 minut už nebolí. Jako asi jsem ve stresu. No možná nějak podvědomí. Jako v práci jsem v pohodě, jen tam hodně lidí odchází a nikdo neví, co bude dál. A ještě všechny ty zprávy kvůli všemu, co se děje. Já vím, nic se mi neděje. Neměl bych si nic připouštět. A v práci se snažím, aby ta negace po mě sjížděla a nenechávám si to v sobě.”

“Ok, tak jestli si ten strach nenecháváš v sobě a pouštíš to pryč, protože víš, že není tvůj. Tak to zní ok. A s tím podvědomím – stačí, že si to uvědomíš, že máš obavy. Někdy stačí si to přiznat.”

“Chápu. Teorii znám. Ale co s tím mám dělat?”

“Realita je taková jaká je. Prostě to tak je. Pokud ji nemůžeš změnit a to v tomhle případě nemůžeš, tak ji musíš přijmout. Ať se stane cokoliv, tak to nějak vyřešíme. Až to nastane. Teď, když se nic neděje, není nutné všechno tohle mít v sobě. Stejně nikomu a hlavně sobě nepomůžeš, když budeš ve stresu a oslabený. Co tě baví? Kdy jsi byl uvolněný v klidu?”

“No jasně, já se fakt bojím, protože vím, co by se všechno mohlo stát. Jak by vypadal svět, když by nastalo nejhorší a všechno okolo. Je to ve mě, jen si to nechci připouštět. Aha. No a k sobě. Ten stav se mi stává, když chodím po lese. V klidu. I hlava je v klidu. Jen myslím nad tím, jak jdu. A vlastně jednou sem to zažil i doma, když jsem si jen tak sedl do křesla a nic jsem nemusel.”

“Super. Je fajn se do něj vracet. To je přirozený stav. Není to nic pro vyvolené, nebo pro meditače a jogíny. Jde o to, že hlava moc mluví. A my ji stále posloucháme. A pak tě bolí, protože máš ”plnou hlavu” myšlenek.

Tělo vždycky následuje myšlenku. Ta určuje, jak se cítíme a chováme.

Takže jde jednoduše o to zharmonizovat stav. Jak hodně jsi v hlavě a posloucháš vnitřní komentář, tak bys měl být i v tomhle klidu.

Což je mazec, když ho znáš jen pár vteřin a myšlenky jedou 24/7.

“Jednou jsem si zkusil zalézt do tepla a tmy. Dýchal jsem a uvolnil jsem se, až ta hlava povolila i bez prášku.”

“Čím víc v sobě, tím víc v klidu. Tím víc v srdci. Tím víc zdravější. Není to zase tak těžké, ne?

Je to možná jen takhle jednoduché. A přesto to nikdo moc neví a nedělá.

Mě někdy stačí soustředit se na několik hlubokých nádechů a výdechů a najednou v celém těle uvolnění i síla zároveň.

Když jsi v sobě déle, tak můžeš cítit najednou víc energie, takové mravenčení a proudění v těle, v konečcích prstů, myšlenky pak přestanou mluvit, koukáš na okolí a přijde ti to takové víc živé. Usmíváš se. Za chvíli se cítíš zrelaxovaný, plný života a jednoduše spokojený.”

“Jako nevím, na druhou stranu nic tím neztratím a bude mi zřejmě líp. A něco s tím stresem chci udělat, protože se tím cítím opravdu oslabený.”

“Zkus si na ten stav v lese vzpomenout třeba jednou za den. Kdykoliv v práci nebo doma. Na chvilku. Jestli ti bude líp.”

“Prostě si jen budeš pravidelně pěstovat životní sílu a vnitřní klid.”

A víš jak to je. Co ze sebe vysíláš, to se ti vrací 2x o to víc zpět. Tak se můžeš těšit, co to přinese vracet se.

k sobě.
s láskou