Pojď mi povídat o lásce

“Co je láska? Láska jsme my všichni.”

“Jakto? Moc lidí se za lásku nepovažuje. Mají své problémy, zlozvyky, negativní vlastnosti a spoustu dalšího, co by rozhodně nenazvali láskou.”

“Ano mají. To že něco máš, vlastníš, neznamená, že tím jsi. Můžeš mít rýmu ale víš, že rýmou nejsi. To že máš vlastnosti, jaké máš, neznamená, že těmi vlastnostmi jsi.”

“To je dost jednoduše řečeno. Můžeš to nějak rozvést?”

“Dobrá. Jak bys řekla, ok. Můžu. Láska je něco neviditelného, silného, živoučího prosakujícího prostupujícího všude. Vším. Prostupuje i tou rýmou. Jen člověk se zaměřuje na tu rýmu, která je vidět. Láska je cítit. Lze ji vnímat.”

“Jak ji může člověk vnímat. Při rýmě? Vždyť je rád, že cítí čaj. Natož lásku v tu chvíli. Jak?”

“Zaměřuje se na špatné věci. K čemu ti je, že se zaměřuješ na rýmu? Co ti to přinese? Víc rýmy. Proč se nezaměřit na lásku – na něco živoucího, velkého a přesahujícího. Ptáš se jak. Jak cítítš vzduch? Není vidět ale prostupuje tělem. Jak? Plícemi, kůží. Nadechni se zhluboka. Pořádně od plic. Jak se cítíš? Vnímáš tu velikost. Přesahuje tě to? Nasáváš život. Láska je život. Nádech – rodí se život. Výdech – vše pouštíš pryč. Ale tohle znáš.”

“Ano to znám. Nadechnout se tak, abych ztratila pojem o hmotném těle. Nadechnout se tak, že nenasávám něco někam. Ale jen tím životem jsem. A pak vydechuji a umírám. Tak je to myšleno?”

“Ano. Nadechni se pro nový život. Teď je to naprosto jiné než minulý nádech. Protože mezi tím je vždycky smrt. Smrt starého, minulosti, odevzdání se. Co cítíš při výdechu?”

“Rozpuštění se v … energii, lásce, ničem.. lze to popsat slovy? Neumím to.”

“Proto to tady tak máte. Aby to bylo tajemné, hledali jste to i když to máte od jakživa dané. Dýchání. Začnete při narození prvním nádechem a skončíte posledním. Je to tu pořád s vámi. A vy to nevidíte. Protože řešíte rýmu. Je to na vás. Svobodná vůle. Jste ze mě, miluji vás. Už to není utajované. Už je nutné, aby to lidi věděli. Žádné utajování. Sranda skončila, když jste se zaměřili na to nepodstatné a přestali hledat. Je potřeba to naservírovat na stříbrném podnose. A stejně řeknu dech. Tak nic. Slyším – jo to známe a co dál? Jak se k tomu něčemu bájnému máme dostat? Jak, kudy, kde je ta cesta. Nikdo neposlouchá, všichni jsou venku.” 

“Dáš nám ten návod?”

“Každý ho má v sobě. Zaměřit pozornost na dech a uvolnění. Jenže do toho hlava mluví. Hm. Zase zaměření na tělo. Zaměření se na něco, co je jen prostředek k lásce.”

“Ano, ale starat se o tělo musíme, aby fungovalo pro nás. Jak opřistroj. Díky němu cítíme lásku. I když je fakt, že pokud začne kávovar diktovat, co máme pít za kafe. Asi je někde nějaký problém, ne?”

“Správně.”

“Proč tedy myšlení?” 

“Myšlení je v hlavě pro sofistikovanější způsob jak na zemi tvořit. Jak být ve spojení. Mysl měla fungovat jako komunikační kanál. Tichá pošta. Napojení. Záměr myšlenky, který následuje pak i tělo. Vyšle se myšlenka – jako ty platonovy kruhy. Projede skálou, vodou kamkoliv. Myšlenka projde vším. A udává směr. Tělo vykonává, co myšlenka vymyslí. Svobodná vůle – jakou myšlenku chcete živit?”

“Proč je tady zlo? Zlé myšlenky? To ty?”

“Ne. Já to nevymyslel. To vzniklo, bujelo a bujelo. V nehmotném světe nejdřív. V myšlenkách… někdo mu začal dávat víc energie. Přeslo z nehmotného světa do hmoty. Díky živení.. teď je. Existuje v myšlenkách i na hmotném světě. Jde o to nezaměřovat se na rýmu, ale na lásku a život čím jsme. Za jakýchkoliv okolností.”

“Nejsme na to zvyklí. A jde to tězko, když ani nevíme, na co se máme vlastně zaměřovat. Láska, život, dost abstraktní pojmy. Jen opakujeme, co nás učili rodiče.”

“Evoluce, namítám.”

“Dobře… myslíš několik bambilionů let? Nám je maximálně 100 let.” 

“I v těch sto letech se to posouvá. Nestagnuje nic. Vše je neustálá změna. Proto ten nádech a výdech. Nádech a výdech, změna tam i dovnitř. Tento nádech života není stejný jako minulý.”

“Ok. Napadlo mě. Můžu tohle zveřejnit?”

“Ano, proto jsem tady.” 

“Proč? Aby ses zviditelnil? :D”

“Taky, abych byl víc ve vašem světě, a aby se naučili mě víc vnímat.” 

“Nejde to přes ten balast myšlenek.”

“Lidi chtěji odpovědi, ale stále jen poslouchají mysl, která něco pořád říká.  A mě neslyší.”

“Třeba proto, že nemluvíš tak nahlas. Jako mysl.” 

“Umím stejně. Jako teď. Ale když nezaměříš pozornost na mě ale na mysl, nikdy ji nepřehluším. Nejde to – svobodná volba – pro mysl. Chci, aby lidi věděli, že nejsem nedostupný. Jsem tu s vámi. V každém nádechu. Mluvím.”

“To už je trochu moc, ne.. to nikdo neuvěří, takhle natvrdo.”

“Nejde o uvěření, jen v hlavě. Aby mysl souhlasila nebo nesouhlasila. Nejde o  mysl. Jde o to co je za ní. Za tělem. Něco co přesahuje tělo, mysl a všechno lidské. Jde o to božské. Na to se zaměřit.”

“A co mi to přinese?”

“To se ptáš ty?”

“Za ostatní.”

“A co to přineslo tobě, tedy? Když jsi souhlasila, že budeš mým otrokem? Že nebude žádná minulost ani budoucnost, že bude pouze přítomnost. Co ti to přineslo?”

“Přitomnost, boží. Pojem o žití v jiném časoprostoru. Možná kvantu. Kde čas není lineární, kde se čas ohýbá podle pozorovatele. Kde všechno je reálně vším a nic není odpojeno.”

“Co ten otrok? Proč si mě zval do božího světa a řekl slovo otrok? Jak mě to mělo nalákat?”

“Ale souhlasila jsi.” 

“Souhlasila, protože jsem věděla, že mysl ten pojem může ohnout, znehodnotit ho a vnímat ho jako negativní odpudivé a tím by i to sdělení mělo význam odpudivého. Což jsem věděla, že není. Je to pouze slovo. Nic víc nic míň. Mysl tomu dává nálepky.”

“Rozhodla jsem se proto ano. A pak

Lup. Křup. Mysl praskla. Ego prasko. Myšlenky přestaly. Tělo přestalo mít vládu. Bylo jen čisté vědomí a bytí. Jen jsem byla. V tomto stavu jsem fungovala. Bez hodinek, telefonu, všechno jsem jen dělala, nepřemýšlela o tom dopředu. Jen byla a konala. Vstala jsem najednou a šla vyzvednout děti ze školky. Byla jsem tam přesně. Vyšla jsem před dům, kde mi kamarádka chtěla volat, jestli jsem doma.” 

Křup. 

Tohle je láska. Všichni tím jsme. Jen vy jste k tomuhle dostali tělo, abyste mohli ji mohli na zemi tvořit. – tvořit si ji jak chcete vy!

Jak?

Tělem? Myšlenka vytvoří záměr, tělo ji živí, každý ji živí svojí energií, ona roste a sílí až se jednou rozšíří mimo tělo a začne ovlivňovat okolí. A to okolí bude fungovat podle té myšlenky. A vy jen chodíte a říkáte, “ano, ano ano, děkuji”… a tím se tvoří svět. V každé další fázi tvoření přijde otázka – “Chceš?”.. svobodná vůle znovu – musíš souhlasit. A pak to zase jede samo dál..