Koho zajímá, co všechno umí naše tělo

Co potřebuješ tělo?

Někdy odpověď nepřichází hned. Je proto fajn udělat si klid a příjemný prostor. 

• jak často a jak dlouho si dovolíme být sami v sobě (jen tak posedět, nepřemýšlet, dýchat)
• umíme to vůbec? Často je jednodušší zabývat se cizím, vnějším. Škoda, no. Přicházíme o hodně. 🙂

Pomalu s láskou k sobě procítit bolístku a nechat mluvit tělo. Jen čekat. Naslouchat. 

Najednou se ozve. Nějaká část těla se třeba bojí, není úplně naladěná, neví, co se děje. Potřebuje ubezpečit, že je vše v pořádku.

To se mi právě stalo. 

Po měsíci na práně. Bez pevné stravy. Přechod mezi žaludkem a tenkým střevem – bál se… Jak jsem to zjistila?

Sedla jsem si do křesla, zavřela oči, zaměřila jsem se jen na ten divný pocit v břiše. Neřešila jsem, jestli se někde objevují nějaké myšlenky, neřešila jsem jestli hraje televize. NIC. Jen jsem potřebovala zjistit, co se děje v těle. Na to jsem se zaměřila. Nechala jsem mu klidný prostor, aby začalo mluvit. Nerozptylovat se okolím. Okolí tady bude vždycky. Kvůli tomu nezjistím nic a budu se trápit? 

Zjistila jsem, co jsem potřebovala. Zprávu těla. Konkrétně dvanáctníku. (Název jsem si pak našla na internetu :-D) A vlastně i mých vnitřních myšlenek. Všechno je naprosto spojeno.

Trávicí orgány se bály, že mají všechno nechat jen projít a pustit pryč. No jo, jenže když se nejí, tak nic dalšího nepřijde. Z toho vznikl ten nepříjemný pocit v břiše.

Nezbude nic. NIC.
Z toho jde opravdu strach.

Strach z neznámého. Z budoucnosti, kterou neznáme. Ten je silný. To vidíme dnes a denně. Čemu a komu pomůžeme, že se budeme bát, jen proto, že něco neznáme? Tím pomáháme – jen strachu. Aby se zvětšoval, rostl a stále zůstával mezi námi.

Já se zaměřila na pocit bezpečí a ať pocítí hojnost celého vesmíru. Vždy bude mít potravu. O nic nepřichází, spíš naopak – přijde daleko víc. Jen jinak. Začalo se všechno měnit přesně podle myšlenky. A tak se i stalo. 

Zavřela jsem oči, dýchala jsem, a snažila jsem se vyloudit, co nejsilnější pocit lásky do bolavého místa.

Usmála jsem se na něj – vnitřně. A protože jsme jedním, spolupracovalo. A navíc se příjemný pocit tepla a světla násobil.

Cítila jsem se, jak jsem se prozářila. Zase jsem se o něco víc spojila sama se sebou a s okolím. Najednou přestal strach.

Zní to nemožně, ale není. Jen si to zkuste představit a dovolit si myšlenku, že tohle jsme taky my.
Nic osvíceného, nic nadpřirozeného, nic čarodějného. Prostě a jednoduše – “tohle” naše tělo umí taky. 

Pustit představy o lidském těle pouze z masa a kostí. 

“To je přece blbost, to umí jen jogíni, nebo někdo osvícený. A navíc na to se cvičí dlouhé roky. Nemůžu, přeci jen tak, z ničeho nic zazářit.”

Tyhle myšlenky bolí, stejně jako ty bolesti v oblasti dvánáctníku. Protože směřují pryč z našeho vnitřního středu.

Můžete!

Teď je to nejvíc potřeba. Zaměřit se na tohle světlo. Na sílu a důvěru v sobě. Čím víc těchto lidí bude (nás, koho zajímá, co všechno umí naše tělo) – tím rychleji kolektivní strach ustoupí a začneme jednat racionálně, s plným vědomím a láskou. 

k sobě.
s láskou.