Už jsme světlem

Protože jsem to zvládla. Tu klikatou cestu zpět k sobě. A tohle je jeden z darů, co mi to přineslo.

Dokázala jsem obnovit vztah se svojí mámou, který byl v jednu chvíli zničený.

Rodiče moji mamku vychovávali tak, aby poslouchala a neupozorňovala na sebe. Hlavní bylo slovo otce a to se muselo poslouchat. Vlastně ani nezažila, aby si rozhodovala o sobě sama.

Naučila se jediné – rodiče se MUSÍ poslouchat.

A toto nastavení automaticky přenesla i na moji výchovu. Já jsem jiná. Já jsem bojovala a každodenní konflikty přibývaly. Vygradovalo to tím, že jsem se s ní přestala absolutně bavit, přestala jsem si jí vážit, nesnášela jsem ji. Cokoliv, co řekla byl horor. Nechtěla jsem s ní nic mít. A ona nepřestávala a přidávala v příkazech. Hodně jsme na sebe křičely, skoro každý den. Já v sobě víc a víc udusávala vztek, nenávist a negaci. Nakonec jsem se odstěhovala. Napětí trochu polevilo, ale v břiše se mi usadil takový těžký velký kámen, se kterým jsem nemohla nic dělat. Byly to silné pocity viny, že jsem byla zlá a ničeho si nevážím. Cítila jsem se bez energie, všeho nového jsem se bála. Jako bych zůstala stát přikovaná na místě.

Po nějaké době mi došlo, že s tím musím něco dělat. Začala jsem meditovat, vnímat sama sebe. Učila jsem se mít ráda. Přesto jsem věděla, že pokud do toho nešlápnu a nenajdu odvahu se postavit démonu ve mně – „vztah s mámou“, co jsem v sobě držela, tak se mi prostě a jednoduše NEULEVÍ.

Nemohla jsem tomu uvěřit, dostala jsem v ordinaci výbuch smíchu. Doktorka vůbec netušila, co se děje. Uklidňovala jsem jí i sebe, že je to fajn, a že se moc těším. Ale jen jak jsem přijela domu, byla úplně na dně. Já budu mít dceru, a to jí budu vychovávat stejně? Zažiju zase to samé? Mám všechno to utrpení předávat další generaci? Automaticky. Beze změny. Může se tak moc změnit? Zvládnu to?

ANO. JDU DO TOHO!

Nedovolím strachu, aby mi říkal, co mám a nemám dělat. Jsem to přeci jen pořád já. Nemůžu se bát sama sebe. Já si nemůžu víc ublížit. Teď mi to ubližuje, aniž bych věděla, jak to funguje. Já tenhle rodový řetěz nebudu dál tahat a ještě navlíkat na další bytost. Já jsem tady od toho, aby to skončilo u mě. Od teď už žádná automatická nastavení v hlavě, naučené chování, vzorce a reakce. Já budu rozhodovat o všem, co dělám, jak se chovám a jak zvládám své emoce.

Začala jsem uvažovat, co by mi pomohlo. Vyzkoušela jsem snad úplně všechno, co mě volalo. Byla jsem otevřená. A hlavně jsem se začala dívat do sebe.

Začala jsem zjišťovat, jak vypadá můj vnitřní svět.

Kde jsou strašidla. Kde jsou stíny. Začala jsem se s nimi seznamovat a učit se od nich. Proč tam jsou, co mi chtějí říct. Jak vypadají. Tělo mi vždycky posílalo zprávy i sílu v podobě emocí.

Znovu jsem objevila svůj vnitřní prostor, učila se nově vnímat život a svět kolem sebe. Uvelebovala jsem se. Vytvářela jsem si útočiště.

Prošla jsem si cestou očištění, učení sebelásky a otevření se novému – vnitřnímu prostoru, životu, nových reakcí a nové cestě.

Do fáze očištění jsem se dostala tím, jak jsem byla zvědavá a jak jsem si dovolila být upřímná. Našla jsem bolest, vztek a pustila ho ven. Byl to můj vztek a nemohl mi ublížit víc, než mi již ubližoval schovaný ve mně a nekontrolovaně ovládal moje chování.

Nebála jsem se, věřila jsem tělu, jak nejvíc jsem zvládla.

Pamatuji si, že jsem jednou byla doma sama a snažila jsem se ten kámen vytáhnout z těla ven. Nechala jsem proudit naštvání, smutek a vše, co jsem chtěla říct mámě a nemohla jsem. Křičela jsem, v zuřivosti jsem roztrhala pár plyšáků a vyplakala jsem se do polštáře. Tohle jsem si mohla dopřát, protože jsem si pro sebe vytvořila absolutně bezpečný prostor, kde jsem se nebála, že mě někdo uvidí nebo uslyší. Jen tehdy, kdy jsem si to dovolila. Bylo pro mě důležité, abych se cítila v bezpečí.

Takhle jsem se musela očistit ještě několikrát, ale poprvé jsem byla sama ze sebe překvapená, kolik mám najednou energie a síly. Navrátila se mi větší chuť do života ve všech oblastech. A hlavně nakoplo mě to, jít dál. Vytvářet si svůj vnitřní svět podle svého a objevovat jeho možnosti. Zažehla jsem plamínek, který dál rostl až nakonec přerostl skrze mě do mého okolí. Začala jsem objevovat, jak si můžeme hrát s realitou okolo nás a se situacemi, ve kterých se nacházíme.

Sebelásku jsem nevnímala jako egoistickou záležitost, kdy jsem si pro sebe říkala, jak jsem dokonalá a skvělá. Vůbec. Hlavním důvodem bylo, že jsem se cítila zraněná. A jaký je nejlepší lék na zranění třeba u dětí? Objetí, hřejivá náruč a chlácholivá slova maminky. A pokud tam maminka není, tak to udělám sama z pozice dospělého.  

A takhle vznikla moje sebeláska.

Rostla a sílila, zasela jsem semínko a pravidelně zalévala. Někdy člověk sejde s cesty nebo se zachová automaticky, jak na to byl celý život zvyklý. To není problém. V tom sebeláska pomáhá. Mám se ráda, taková jaká jsem. I s chybami. Nežiji v ideálních představách o sobě, ale naučila jsem se přijímat jako celek.
A když jsem se dokázala přijmout a obejmout, dokázala jsem to samé i s mojí mamkou. A ostatními lidmi. Přestala jsem si vytvářet iluze a černé myšlenky.

Každý ho má. Jen přes vrstvu strachů, filtrů, názorů a všeho nachytaného ho přestaneme vidět, natož cítit.

Já ho vidím. Vidím ho v každém z nás. Je tam a vždycky tam bylo. Jen ho musíme CHTÍT vidět.

A pokud to své chcete znovu uvidět a cítit, jak hřeje – ráda Vám s tím pomůžu a poradím. Jde to jednoduší cestou než jsem šla já. Mě nikdo návod nedal. Tohle se na základní škole neučí a mělo by! Nemusíte se točit v kruzích a házet si klacky pod nohy, aniž byste si to uvědomovali. A i kdyby se tak stalo, tak není nic trvalé, všechno proudí a je tak, jak má být.

Chyba nikdy není chyba. Je to jen další krok do neznáma, které musíme prosvětlit. Tím se učíme.

Ráda se poznávám. Pokud se taky rádi poznáváte, můžete si zdarma přečíst

můj nový eBook Od chaosu k nadhledu,
kde se dozvíte jak si utřídit myšlenky, vědomě je používat a nepotřebné pustit navždy z hlavy pryč 
+ vytvoříte si vlastní techniku, která vám s tím pomůže i do budoucna.